Školní knihovna nesmí zůstat zapomenutým prostorem

OSOBNOSTI | MGR. MARIE TĚTHALOVÁ | 2021_08

Hana Holubkovová knihami žije. Povídala jsem si s ní o tom, jak můžeme knižní svět otevřít dětem, co kromě knih nabízejí veřejné knihovny a proč je pro děti důležité, aby měly knihu vždycky po ruce.

Budeme si povídat o čtení a o knížkách. Co tyhle věci znamenají pro nás?

Jsem knihovnice a překladatelka a vy jste redaktorka a překladatelka. Pro nás obě je to v první řadě obživa. (usmívá se) I mnohá další povolání jsou spojená s knihou a dnes se ve společnosti bez psaného slova neobejdeme. A platí to už celá staletí. Všichni potřebujeme umět číst, občas nám přijde e-mail, jindy podepisujeme smlouvy, k tomu se to opravdu hodí. Čtení knih nás odmalička chystá na to, co budeme dělat celý život.

Já mám prostě knihy ráda, vždycky jsem ráda četla a chodila jsem do knihovny. Dříve platilo, že než člověku bylo 18 let, směl pouze do dětského oddělení. Už ve 14 jsem ale měla to dětské oddělení celé přečtené a osvícená paní knihovnice, která mě znala, mě pustila do dospělého oddělení. Jako by mi otevřeli brány ráje... I dnes najdeme děti, pro které je knihovna celý svět. Možná jsou introvertní, podobně jako jsem byla já, a potřebují klidné místo, kde se seznámí se spoustou věcí.

Jak malým dětem už můžeme představovat knížky?

Knížku můžete číst jakémukoli dítěti. Doporučuje se, aby rodiče zpívali už dítěti, které se ještě nenarodilo, takže nevím, proč by nebylo možné číst už dětem, které jsou zatím v děloze. Jde o to, aby dítě slyšelo váš hlas, aby se na vás napojilo. Nejde primárně o knihu jako takovou, ale o vztah. Je velmi důležité, aby vás dítě slyšelo, vnímalo - můžete tedy číst už malinkým kojencům.

Když se miminko narodí, je to takový balíček, který potřebuje jíst a spát a někdy brečí, ale znám rodinu, kde je od pěti měsíců součástí uspávacího rituálu také čtení. Dnes je té holčičce rok a půl a ví, že se vykoupe, dostane lahev mlíčka, kterou vypije, a pak si lehne a budou jí číst. A nečtou jí říkačky, ty slyší přes den, ale před spaním jí předčítají třeba Medvídka Pú. Čtou jí to, co je baví. A i když tomu nerozumí, velkou roli hraje hlas rodičů, který zní jinak, než když běžně mluvíte. Jediné, co k tomu potřebujete, je, že umíte číst a máte nějaké knihy.

Pro malinké děti jsou pak vhodné různé knížky do vany, haptické nebo kousací knížky, které se téměř nezničí. Trendem poslední doby jsou pak černobílá leporela, protože se vychází z poznatku, že miminko ještě nemá takovou schopnost akomodace.

Předčítat můžete i dětem, které už číst umějí, naopak se to doporučuje. Můžete se u toho časem s dítětem i střídat, což dobře funguje u těch dětí, které potřebují čtení procvičovat. Jeden třeba čte popisy, druhý dialogy, nebo každý jeden odstavec.

Je knížka "jen" zdrojem zábavy, vyplněním volného času, nebo ji můžeme využít i nějak jinak?

Kniha je pochopitelně určená ke čtení, ale můžeme ji číst různě. Malým dětem čteme jednu pohádku pořád dokola, kolikrát už nemůžeme, ale dítě opakování potřebuje, učí se tím spoustu věcí.

Dokonce si dítě pamatuje, když nějakou větu vynecháte, a donutí vás se vrátit.

Ano, to je peklo. (smějeme se obě)

Mnohdy vyberu z knížky kousek jako ochutnávku a pak vymýšlíme, co mohlo být předtím a co potom. Přemýšlíme o tom, o čem kniha bude vyprávět, zamýšlíme se nad tím, proč se nějaká postava chovala tak a tak, co ji k tomu vedlo. Můžeme si také jen prohlížet obrázky. I když v knize je text, nemusí být vždycky jen na čtení. Povídáme si o obálce a odhadujeme, co asi bude kniha vyprávět. A můžeme si také říci, že tuhle knihu dnes vůbec neotevřeme. (směje se) Kniha nemá být strašák se strašnými písmeny, jde více o vztah.

Taky můžeme knihy třídit, třeba vybrat ty, které pojednávají o jídle, rozdělit je podobně, jako to vídáme v knihkupectví, nebo podle barvy či velikosti, a také podle toho, co vyprávějí. Můžeme s dětmi udělat výstavu knih na jedno téma a pak připravit vernisáž. Mám také ráda knižní domino, kdy knihy opravdu slouží jako dominové kostky. Prohlédnete si obálky, jednu knihu dáte jako první dominovou kostku a pak hledáte takovou, která s ní má něco společného. Může to být barva, písmeno, obrázek, cokoli, co vymyslíte a obhájíte si. Je prima také s dětmi vymýšlet, jak jinak by se kniha mohla použít. Třeba jako pingpongová pálka nebo stan pro myšku... Ale to už pak musíte zahodit své stereotypy o knihách, nebrat je jako ikonické předměty. Děti by se zkrátka neměly bát na knihu sáhnout, vzít ji do ruky, jen tak ji prolistovat. To je první krok ke čtenářství.

Sama jsem jako malá napsala a namalovala knihu o kravičce, která přeskočila měsíc. Pak jsem jako dospělá zjistila, že tohle je asi oblíbené téma dětských knih. Ale to není podstatné. Co když si dítě chce jen tak pro sebe nakreslit a namalovat vlastní knihu?

Je dobré, když si děti uvědomí, že ten, kdo napsal knihu, není nějaký nadčlověk, ale že to je prostě pán nebo paní, kterému se podařilo sednout si a začít psát text, který ho baví. Když jsem pracovala v Městské knihovně v Praze, jezdila jsem s malou pojízdnou knihovnou, které se začalo říkat Oskar. Vždycky jsme se snažili vymyslet na léto nějakou aktivitu, která by se dala provádět venku, u stolečků.

Děti si tam mohly mimo jiné vyrobit vlastní knihu. Vybraly si barevný papír na knižní obálku, listy, které vložily do té obálky, celé to procvakly děrovačkou a nakonec svázaly provázkem. Obálku si vyzdobily, napsaly tam své jméno a také to, jak se kniha bude jmenovat. Součástí toho, že si vyrobí knihu, pro ně bylo i to, že si ji rovnou napíšou. Vznikalo to "na koleně" a děti to většinou ani hned na místě nedokončily, ale pocit, že si vytvořily vlastní knihu, byl pro ně skvělý.

Součástí většiny tříd mateřských škol je knihovnička. Jaké knihy byste tam ráda viděla?

Tohle je věčné téma. Pokud ve škole nebo ve školce knihovnička je, jde někdy o zapomenutý prostor. V lepším případě tam jsou knihy, které nějaký rodič odložil, v horším jsou tam 20 let staré knihy, takže knihovnička je plná a všichni jsou spokojení. Důležité ale je, aby v prostoru, kde byste rádi, aby děti vzaly do ruky knihu, byly knihy atraktivní a ideálně i nové. Aby knihovnička lákala už tím, jak vypadá.

Zejména u nečtenářů je velmi důležité, aby knihy, které v knihovničce máme, byly vizuálně zajímavé. A i když z toho někdy dospělí bývají trochu nesví, měly by mít děti ke knihám přístup. Školka by se neměla bát, že jim děti knihy nějak poničí. Vím, že knihy jsou drahé, ale je to spotřební zboží stejně jako hračky, které ale dětem do ruky dáváme běžně. Děti se postupně naučí, jak mají s knihami zacházet, že by je neměly trhat a podobně.

PhDr. Hana Holubkovová se narodila v roce 1965. Působí jako lektorka, překladatelka a knihovnice. Má ráda knihy Bena Aaronovitche.

Měli bychom také brát ohled na to, že to, co se líbilo nám jako malým, se už nemusí líbit dnešním dětem. Tak to je třeba s Dětmi z Bullerbynu, které jsem jako malá milovala, ale dnes už děti tolik nezaujmou.

Pro podporu čtení v pražských školkách a školách můžeme využít Městskou knihovnu v Praze, kde je možné nechat si vystavit průkaz pro instituci a půjčit si knížky jen na pár týdnů. Pochopitelně za ně ručíte, ale je to zcela zdarma. Platíte jen roční poplatek 80 Kč za danou právnickou osobu.

To, že školka za knihy ručí, ale řeší pojištění odpovědnosti, které školy běžně mají.

Je to možné, ale záleží na konkrétní pojistné smlouvě.

Nedávno mě v jedné diskuzi překvapilo, že rodiče někdy raději sáhnou po laciné knize z výprodejového obchodu a knihu o několik desítek korun dražší odloží, protože je odradí cena a mají dojem, že dítě to nepozná. Co si o tom myslíte?

Je to stejné, jako když jsme si povídaly o starých knihách ve školních knihovnách. Dospělý vkus se odráží v dětech. Když se vy spokojíte s výprodejovou knihou, dítěti to nepřijde divné, protože žije ve vašem světě. Čtenářský vkus je pochopitelně různý. Sama občas sáhnu po nějakém oddechovém kýči, protože to prostě potřebuji, a není třeba si z toho dělat nějaké výčitky.

Mnozí dospělí ovšem vůbec nejsou čtenáři a knihy dětem kupují jako dárek. Proto koupí prostě něco barevného, co je moc nestojí.

Mít doma všechny krásné knihy, co vyjdou, pochopitelně nejde. Řešením je veřejná knihovna. A pryč jsou ty časy, kdy mě knihovnice vyhazovaly, protože jsem si dovolila do knihovny přijít s dětmi. Od kdy můžeme brát děti do knihovny?

Také jsem to zažila. Je docela smutné, když se rodič musí rozmýšlet, jestli může jít s dítětem do knihovny, nebo jestli půjdou třeba na písek. Dnes to je pochopitelně jinak, instituce jsou otevřené i pro děti, protože si uvědomují, že jinak by přišly i o jejich rodiče. Knihovny jsou veřejné a z principu jsou otevřené úplně pro všechny, musí mít prostor a personál pro každého.

Už několik let funguje projekt S knížkou do života inspirovaný programy anglosaských zemí, kdy se spojí knihovna, obec a případně také stát, který to dotuje, a ideálně už v porodnici (nebo na vítání občánků) dostane maminka balíček, kde je dětská knížka a informace o tom, jak dětem číst, doporučené knižní tituly apod. Postupně pak rodiče dostávají pozvánky na různé programy v knihovně, kam mohou přijít i s malinkým miminkem. Nejde nejdřív tolik o knihy jako takové, ale o rozvíjení vztahu ke čtení a o edukaci rodičů.

Knihovny nabízejí řadu programů pro mateřské i základní školy. Co takové programy obnášejí?

Knihovny mají nabídku programů na svých webech a většinou se tam uvádí, pro koho jsou dané programy určené. Některé školy jsou na to už zvyklé a hojně to využívají. Školky to využívají méně, ale v každém případě je možné zjistit z webu, co nejbližší knihovna nabízí, případně tam prostě zavolat. Knihovny jsou na to nachystané a vždycky uvítají, když se k nim někdo objedná. Je to pro ně vlastně propagace, která jim může přivést nové čtenáře. V úvodních programech nabízejí formou hry seznámení s knihovnou, ale lze také domluvit, že knihovnice dětem představí obrázkové knížky nebo že si děti poslechnou pohádku, kterou si pak zahrají. Hodně záleží na tom, kdo program chystá.

Bibliobus Oskar nabízí i to, že přijede rovnou do školky, spolu s programem pro děti a možností výpůjčky knih. To je ovšem možné jen v Praze.

Když jsem svoje třeťáky vzala do nejbližší knihovny, byli velmi překvapení, že si tam mohou půjčit třeba komiksy nebo časopisy. A většina z nich v krátkém čase "dovlekla" do knihovny své rodiče a nechala si vystavit průkaz čtenáře.

Ano, tak to funguje. Mnohé děti by navíc samy od sebe do knihovny nešly, nenapadlo by je to. Já jsem byla také taková. Dnes je to možná trochu jiné, ale vyjít po schodech do velkých dveří může být pro samotné dítě náročné.

Školy také mnohdy zvou lektory, a dokonce i autory a ilustrátory, do svých prostor. Co je pro děti na setkání s autorem nebo výtvarníkem tak zajímavé?

Myslím, že nejdůležitější je, když děti vidí, že člověk, co knihu napsal nebo ilustroval, skutečně existuje. Že má vousy, dlouhé vlasy, že přicestoval nebo přišla až za mnou. Je hodně důležité, aby děti byly na danou návštěvu připravené. Je dobré, aby děti viděly, co za knihy návštěva napsala nebo namalovala. Nemusejí je nutně číst, stačí si je jen prohlédnout, zkusit si třeba něco nakreslit, o knihách si popovídat. Je také dobré si s dětmi připravit, na co by se chtěly návštěvy ptát. Mnozí autoři si chystají zajímavé programy, mají (třeba jako Klára Smolíková) pracovní listy a aktivity, ale někdo přijede, sedne si do křesílka a povídá, což je fajn, ale jen tak prvních deset minut.

Knihovny byly dokonce během různých uzavření jedinou možností, jak se dostat ke kultuře. Zaznamenaly zvýšený zájem? Byl zájem i o knihy pro děti?

Knihovny byly zavřené docela dlouho. Fungovala knihovní okénka, kde se vyřizovaly rezervace, ale nebylo možné do knihovny vstoupit a vybírat si knihy z regálů. A většina dětí nemá přístup k rezervacím, takže knihy pro ně se půjčovaly vesměs přes rodiče. Takže nastal naopak pokles. Ukázalo se, že lidský kontakt a možnost sáhnout si na knihu jsou velmi důležité.

Po otevření nastal velký zájem, většina čtenářů už potřebovala vejít do knihovny a "hrabat se" v knihách. Prázdná knihovna bez lidí, to je něco hrozného.

Podle průzkumů čtenářství jsou knihovny mezi dětmi velmi oblíbené. Možnost vypůjčit si hromadu knih a časopisů je opravdu lákavá. Ještě více prý ale oceňují, že si mohou popovídat s knihovníky, odpočinout si v knihovnách, které mívají často v dětském oddělení čtecí koutky, že prostě mohou jen tak spočinout mezi knihami. Mohla by něco takového nabídnout i školka a škola?

Byla bych moc ráda, kdyby to tak bylo. Ve škole by sice mohla být školní knihovna, a v mnoha to tak je, ale velmi často je za zamčenými dveřmi, jednou týdně se na dvě hodiny otevře a za stolem v ní sedí paní učitelka, která si tam opravuje diktáty. Není to moc atraktivní. Důležité je, aby tam dětem bylo příjemně, aby tam pro ně byl člověk, kterého to baví a je dětem otevřený. Ještě dnes navíc pořád někde můžete najít 30 výtisků knihy Marie Majerové, protože "přece to nevyhodíme".

Mnozí učitelé si proto budují knihovničku ve třídě. Někteří rodiče dokonce třídní knihovny sponzorují. Je třeba knihovnu doplňovat a vytvořit tam čtecí koutek, bezpečné místo na čtení. Je prima zařazovat do výuky i chvíle čtení, což neplatí jen o 1. stupni ZŠ! Děti si nosí z domova různé knihy a prostě si v hodině 10 minut "jen" čtou. A tím se vytváří čtenářské návyky. Je možné dát dětem ke čtení drobný úkol.

V jedné škole jsem školní knihovnu inovovala a na začátku jsem musela mnohé knihy vyházet. Ptala jsem se učitelů, jestli by je vůbec vzali do ruky, takže se nakonec vyřadily dvě třetiny knih, něco se doplnilo a knihovna krásně prokoukla.

Ve školách fungují čtenářské kluby. O co jde?

Kluby jsou opět inspirovány anglosaským modelem, kde je čtenářství ve školách velmi podporováno, a jsou založeny na tom, že se 12 až 14 dětí schází jednou týdně na hodinu a půl ve škole nebo v knihovně. V klubu je knihovnice a učitelka, jedná se o mimoškolní aktivitu a děti učíme vztahu ke čtenářství a ke knize. Nemáme daný počet knih, které bychom měli přečíst, nic takového. Schůzka probíhá tak, že se sejdeme a máme každý s sebou knihu, kterou právě čteme. V první části si doporučujeme knížky, mluvíme o tom, co právě čteme... Je k tomu spousta aktivit, třeba se losují otázky nebo hází kostkou s různými úkoly. Děti se přitom učí, jak si knihu vybrat a co je samotné zajímá.

Pak následuje čtenářská lekce, kdy například dětem představíme knihu, kterou by stálo za to si přečíst. Zase s tím souvisejí nějaké aktivity a předčítání. A pak si čteme, děti k tomu dostanou drobný úkol a pak si o tom povídáme. Děti si mohou půjčovat knihy, které jsou v klubu k dispozici. Je to bezpečné prostředí, kde se rozvíjí vztah ke knihám a čtení. Děti se přitom učí pracovat s emocemi a fantazií. Kluby podporuje ministerstvo školství v rámci vypisovaných šablon, z nichž školy mohou čerpat finanční prostředky.

Přivést děti ke čtení je velký úkol. Čím k tomu můžeme přispět?

Na první místo bych dala vlastní příklad. Když jste velká čtenářka, vaše dítě se ke knihám dostane. I když se z něj nutně nemusí stát velký čtenář, jako jste vy, ale bude vědět, že součástí života jsou knihy. A můžete to podpořit vhodnou motivací. Já třeba hodně předčítám všem, kdo na to mají chuť - nečtenářům i čtenářům.

Dětem bychom také měli důvěřovat, neříkat jim pořád, co a jak by měly číst, neodrazovat je například od komiksů a podobně.

Když jsem byla malá, rodiče - protože jsem odmala obdařena rychločtením - neustále řešili, že určitě přeskakuju, a také mě mnohdy nutili knihy dočítat. Naštěstí mě od čtení neodradili. Nemůžou být ale podobné rodičovské a učitelské snahy kontraproduktivní?

Můžou, ale stejně jako je každý z nás jiný jako člověk, lišíme se od sebe i jako čtenáři. Některým dětem tohle nevadí, ale asi jich je menšina. Je rozhodně třeba vnímat, jaké dítě je, jestli nemá se čtením nějaké obtíže... Když už přečte slova a věty, potřebuje jim rozumět. A to se dítě učí hodně dlouho. Jde o křehké stadium trvající několik let, kdy bychom na dítě rozhodně neměli tlačit. Přitom bychom ho ale měli knihami obklopit, povídat si s ním o tom, co čte a co čteme my... Do čtenářských klubů si vždy nosím vlastní knihu a dostala jsem se i do situace, kdy se děti ptaly, co čtu, a hrdinkou knihy byla prostitutka, takže jsem se s tím musela nějak popasovat. Navíc každý máme právo nečíst. Můžeme jen nabízet.

A jak přivést ke čtení sami sebe?

Zase jde o motivaci. Ve chvíli, kdy dostaneme nějaký impulz a přemýšlíme o tom, možná přijde i ona. Já jsem třeba během pandemie nemohla číst dystopie.

A vidíte, já si je během tohoto období zase velmi oblíbila a mnohé jsem si i nakoupila. Co jste tedy četla?

Harryho Pottera. To je taková novodobá pohádka, která dobře dopadne - a to jsem v té době potřebovala.

Mgr. Marie Těthalová

Foto Lukáš Kozel

Mgr. Marie Těthalová